06. výstava: ZBYNĚK LINHART

ZBYNĚK LINHART

Současný český malíř, narozen 6. 5. 1981 v Háji u Ledče nad Sázavou. V letech 2000 až 2007 studoval na FaVU v Brně (prof. Martin Mainer), 2003 až 2004 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze (doc. Vladimír Kokolia). Zbyněk Linhart od svého nástupu na scénu současného umění prošel a zkoušel mnohé, od studia reality, přes abstrakci a experimenty po současnou snahu přiblížit se a objevit svět malých věcí, které nás běžně obklopují, stávají se pro nás samozřejmostí a tím přestáváme vnímat jejich neobyčejnost. V obrazech Zbyňka Linharta se stáváme součástí těchto miniaturních světů. Tvorba Zbyňka Linharta je charakteristická svojí bravurností, lehkostí, jasným vyjádřením. Typické jsou dynamické tahy štětcem na velkých plochách. Zbyněk Linhart nekličkuje, předává informace a pocity přímo, vzbuzuje emoce a nutí nás se zastavit, zklidnit a vnímat „obyčejný“ lidský život. Zbyněk Linhart byl v roce 2008 nominován na Cenu kritiky za mladou malbu. Dílo Zbyňka Linharta je zastoupeno v prestižních soukromých sbírkách v Čechách. Malíř žije a pracuje střídavě v Praze a v Jihlavě.

Michaela Jermanová

Úvodní slovo k výstavě

4. června 2013

VĚCI ZVOUCÍ V LABORATOŘI ZBYŇKA LINHARTA

Název výstavy, Laboratoř, odkazuje k zájmu Zbyňka Linharta o zkoumání světa. Autor tak tematizuje to, co je člověku nejbližší, ale zároveň nejvzdálenější: věci. Jak vysvětlit tento paradox?

Věci nám jsou nejbližší v tom smyslu, že se s nimi neustále setkáváme, neustále jsme s nimi ve styku. Avšak zároveň nejsme schopni říci, čím tyto věci jsou, neboť nemají možnost vyjevit se ve své věcnosti, bytnost věci nevychází najevo. Důvodem je zejména předsudečný vztah člověka k nim, fakt, že výpověď o věci je podmíněna předsudečností, která vyplývá ze sítě vztahů určených každodenností a užíváním.

Aby Zbyněk Linhart odkryl onen proces věcnění, tedy věci samotné, klade základní otázky: ,,Co je to věc?“, ,,Co je na věci to věcné?“, ,,Co je to věc o sobě?“. Autor odpovídá výtvarným jazykem, který je charakteristický svou lehkostí, jasným vyjádřením, výtvarnou poctivostí a dynamickým tahem.

Linhart tak nabízí divákovi účast v mikrosvětě, aby se stal součástí dynamiky procesu věcnění věci. Výsledkem malby tak není konkrétní řešení nastíněného paradoxu, řešení ve smyslu návodu vnímání reality, ale nalezení prostranství, kde, jako diváci, narážíme na pevné, které zároveň modifikujeme. V neposlední řadě tak je otevřena otázka lidské svobody, k jejímuž zodpovídání Linhartovy obrazy vyzývají.

Ondřej Jerman