Úvod »výstavy 2013» 07. výstava: JIŘÍ NEPASICKÝ


        

07. výstava: JIŘÍ NEPASICKÝ

1. 7. - 31. 8. 2013

 

:
0 Kč

JIŘÍ NEPASICKÝ

Akademický malíř Jiří Nepasický se narodil 25. 9. 1934 ve Velkých Hamrech. V letech 1961 až 1967 studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, sochařská přípravka (prof. J. Malejovský), ateliér uměleckého zpracování kovů (Doc. J. Nušl), a ateliér malby na sklo (prof. S. Libenský). V roce 1996 až 2002 byl pedagogem na Střední uměleckoprůmyslové škole v Jablonci nad Nisou, od roku 2008 působí jako pedagog na Technické univerzitě v Liberci. Jiří Nepasický v současné době maluje krajiny, ale nebylo tomu tak vždy. Jeho tvorba byla ovlivněna technikou, na obrazech se objevovaly detaily letadel, později tyto lidské stroje byly nahrazeny nelidskými lidmi a dnes, kdy je kolem nás stále více techniky, ale stále méně kultury a kulturnosti se Jiří Nepasický uchyluje do přírody, převážně Jizerských hor. Technika jeho malby je složitá. Na jeho obrazech je stále okem vnímatelná hrubá struktura písku, na mnoha podkladových vrstvách používá akrylové barvy, které místy prokreslí uhlem. Jeho dílo, tak dosahuje hloubku, světlo, živelnost. Autor ponechává v obrazech drama barokního nebe s postupným pronikáním jemného, bělavého světla, které se objevuje v posledních obrazech jeho tvorby.  Jiří Nepasický dosud vystavoval v českých i zahraničních galeriích. Malíř žije a pracuje v Liberci.

Michaela Jermanová

 

Jiří Nepasický – Čas návratu.

Malbu Jiřího Nepasického (1934) lze vnímat jako výzvu k velkému návratu. Kam se však vracet? Odkud? Odpověď lze v náznaku vyčíst už z názvu poslední výstavy: Homage P228, kterou hostí liberecká galerie Prostor228. Výraz „Homage“ lze samozřejmě číst jako,,pocta“ nebo „hold“, především se však jedná o „slib věrnosti“. Autor tak přitakává nejen hodnotě malby, obrazu jako klasického média, ale usiluje i
o obnovení vztahu mezi umělcem a institucí. Zdá se, že tyto dva póly, sice tvorba a její prezentace, jsou dnes odděleny, zejména vlivem ekonomizace kulturního prostředí. Jiří Nepasický na tento fakt bez nucených gest, avšak o to naléhavěji upozorňuje, zároveň odhaluje semknutost, neoddělitelnost těchto pólů. Jak čteme z názvu výstavy, pocty se dostává galeristům, manželům Jermanovým, kteří k výběru a instalaci děl přistoupili s citlivostí, kterou dokazují, že péče o umění je pro ně především životním postojem. Vznikl tak unikátní výstavní prostor, charakteristický jak symbiózou umělců a galeristů, tak smělým výstavním plánem.

S návraty je spojeno vždy nebezpečí: anachronismus, útěk. Malba Jiřího Nepasického však není nenaplněným povzdechem po starých časech, ale připomínkou, že kultura je především dynamikou vztahu mezi tvůrcem a recipientem, vztahu, který není definitivní daností, ale dějem, aktivitou, která musí být vždy znovu dobývána, v překonání existenciální lenosti. Nepasický není sám kdo, ať už racionálně nebo intuitivně, vrchol dynamiky tohoto vztahu, tedy kultury, vidí v přelomu  18. – 19. století. Zde je Nepasický inspirován romantickou krajinomalbou Williama Turnera, osvobozenou od konvencí, silnou ve výpovědi v barokizující hře světla přírodních živlů. Autor vystavených děl přitom smysl takto pojaté krajiny aktualizuje, když klade nanejvýš současné otázky po vztahu duch – hmota, nebe – země, člověk – svět.  Společně s Turnerem, ale i filosofií onoho období, vidí, že realitou je duch. Vždyť pouze tehdy může velký filosof Německého idealismu, F. W. J. Schelling, narozený ve stejném roce (1775) jako Turner, říci, že „Konečně vyjádřené nekonečno je krása“. Krása je tak možností syntézy, jinak propastně oddělených složek vědomého nevědomého, subjektivního a objektivního.

V tomto ohledu je třeba připomenout zejména odvahu, se kterou se Jiří Nepasický nebojí vystoupit proti fragmentalizaci postmoderního světa, proti nesystémovosti, aby nalezl pozitivní, souvislý výklad světa. S napětím, které je vlastní Nepasického malbě, sledujeme činnosti ducha, jeho transformace, jejichž vnějším výsledkem je formace materiální reality. Proplouváme tak neukotveným, nezmapovaným, tajemným prostorem krajiny, hmotou, která však není neprostupná, neboť není esencí, ale produktem ducha. Přece však toto neznámé nenaplňuje úzkostí, naopak, nutká k vydání se na cestu. Autor zde navazuje dialog s divákem skrze vlastní zkušenost krajiny zejména Jizerských hor. ,,Prochozenost“ maleb potom odkazuje k básni, která je nejprve svým autorem zapamatována, až poté svěřena
materiálnímu médiu. I v tomto ohledu lze chápat obrazy Jiřího Nepasického jako vítězství ducha nad hmotou. Vítězství, kdyby se jednalo o soutěž. Pokud se však vrátíme k Schellingovým slovům, zjistíme, že umělecké dílo je v širším smyslu syntézou obou složek. Tento rozpor řeší Nepasický konzervativně: bez revolučního povyku, ve kterém by se ortodoxně přidal na jednu stranu barikády, v tichosti přezkušuje pravdivost jednotlivých výpovědí, aby našel optimální výraz. Jestliže hledá syntézu závazku i svobody, potom nemůže zůstávat pouze u odhalení mohutnosti ducha, ale objevuje člověka jako bytost spjatou se zemí. Zde se Nepasický nebojí porušit nemateriální ráz malby, když do nehmotného zasahuje hrubými strukturami písku, akrylovým podkladem, který často podkreslí uhlem. Dosahuje tak nejen vizuální, ale zejména obsahové hloubky. Až snové prolínání, syntéza zdánlivých protikladů nebe – země je nesmlouvavě protnuta realitou živého světa. Nepasický aktualizuje mýtus, ve kterém je člověk vyloučen z nebeského, zároveň však zcela nenáleží ani zemskému. Přitom člověk nezůstává ve vzduchoprázdnu, jeho role je v rámci jednoty světa zásadní: zprostředkovává vztah, zároveň určuje poměr mezi jinak oddělenými světy ,,božského“ a ,,pozemského“.

Spojením těchto rovin autor připomíná Odysseovo hrdinské nalezení místa, kde se nebeská klenba stýká se zemským povrchem. Jestliže se jedná spíše o stav zakoušené jednoty, než o konkrétní místo, potom rozumíme zneklidňujícímu, až syrovému vyznění Nepasického malby. Nejde totiž o nic menšího, než o existenciální zápas nalezení vlastního místa ve světě, neustálého hledání, syntézu protikladů a revizi jejich pravdivosti. Poctivost, odhodlání, autentický přístup k malbě: charakteristiky, které Jiřímu Nepasickému umožňují onen návrat, který čteme v mnoha rovinách: k malbě, k domovu, pravosti prožitku, k existenci, k mýtu, k tajemství. Návrat, který je aktuální svou výzvou přítomnosti, návrat, po kterém nám nezbývá než toužit.

Ondřej Jerman

ODkwNT