12. výstava: PETR KOŽÍŠEK

PETR KOŽÍŠEK

Současný český malíř a grafik, narozen 1972 v Karlových Varech. V letech 1993 až 1998 studoval Pedagogickou fakultu UJEP v Ústí nad Labem, v letech 1996 až 1997 VŠUP    v  Praze,    v    ateliéru  alternativních    technik (A. Matasová), v letech 1997 až 1999 studoval na AVU v Praze, v ateliéru vizuální komunikace (J. David), 2000 až 2003 v ateliéru malby II (V. Skrepl). Po studiích v roce 2005 absolvoval stipendijní pobyt v Egon Schiele Art Centru v Českém Krumlově. Petr Kožíšek patří mezi významné představitele současné české malby. Charakteristické pro jeho tvorbu je uvolněnost kresby a malby. Křehký kresebný prvek v jeho obrazech nastoluje atmosféru vnitřní čistoty, tajemnosti až magiky. Ve své tvorbě využívá širokou paletu témat, od portrétu či figury po abstrakci. Často se obrací ke všedním událostem, tradicím a rituálům, pracuje se symbolikou barev, předmětů a to vše rozvíjí zcela impulsivně. K malbě využívá netradiční techniky. Klade vrstvy barev z tuby, používá sprey, email a vzájemně tyto postupy kombinuje.  Výsledkem jsou díla, která vyzývají diváka k meditaci a zamyšlení. Otevírá se možnost vzájemného prožitku, podpoře dnes často otupělých citů a možnost přiblížit se této citovosti. Dílo Petra Kožíška je zastoupeno v soukromých sbírkách v České republice i v zahraničí. Malíř žije a pracuje v Praze.

Michaela Jermanová

Úvodní slovo k výstavě

6. března 2014

Nejistota jako cesta ke skutečnosti

Hledání nejistoty. Snad toto spojení nejlépe charakterizuje výstavu Petra Kožíška, který svou „fragmentalizovanou
realitu“ staví před diváky liberecké galerie Prostor228. Autor skrze zdánlivě nesourodé části vytváří nedělitelný celek: nejen bezprostředním kontaktem s plátnem, když maluje přímo tubou barvy, ale zejména tématem. Činí tak ve chvíli, kdy svět rozkrývá v jeho nesamozřejmé křehkosti, ovšem v nutném aktuálním uspořádání. Každý, zdánlivě nesourodý, na plátně svou nepoddajnou drsností vynucený tah, svou nerovnoměrností a hloubkovou strukturou odkazuje k obrovské odvaze vykročit k neznámému horizontu, k poznání intuitivně cítěných zákonů. Absolutní různorodost tahů, které se však seskupují podle nutnosti, aniž by se jeden mohl z této, pro nepoučeného diváka
chaotické džungle, odchýlit, připomíná buddhistické myšlení. Veškerá jsoucna jakoby osiřelá, bez stálé podstaty, tvořená aktuálním seskupením elementárních jednotek hmotného světa. Neustálá proměna, nezachytitelnost. Avšak tento neustále proměnlivý svět je nejistý jen zdánlivě, když strukturace reality probíhá na základě komplexního zákona příčiny a následku. Kožíšek tak s nesmlouvavostí sobě vlastního projevu nachází neustále obnovovanou nejistotu reality, klade otázky po možnostech jejích vnitřních proměn, aby tuto skutečnost zasadil do širší souvislosti řádu nutnosti. Ten se svou mohutností vymyká možnostem lidskému rozumu, přesto však na člověka působí neúprosně. I nutnost se tak v tomto smyslu stává nejistotou. Situaci však není třebainterpretovat tragicky: ve chvíli, kdy Petr Kožíšek ve své malbě odkazuje k zážitku zjevení je zřejmé, že nacházená nejistota je prostředkem k odstranění závoje zdání, průnikem ke skutečnosti.

Ondřej Jerman