13. výstava: TOMÁŚ POLCAR

TOMÁŠ POLCAR

Současný český malíř, narozen 13. května 1973 v Praze patří do umělecké generace, která vstoupila na uměleckou scénu v devadesátých letech dvacátého století, generace, která svá díla představuje již ve svobodné tvůrčí době. Tomáš Polcar studoval v letech 1991 až 1998 na AVU v Praze, v letech 1991 až 1992 v ateliéru sochařství (prof. H. Demartini), 1992 až 1994 v ateliéru monumentální tvorby (prof. A. Veselý) a 1994 až 1998 v ateliéru intermediální tvorby (prof. M. Knížák). V devadesátých letech se účastnil všech klíčových akcí a výstav své generace. Tomáš Polcar pro své vyjádření používá klasické prostředky – malbu na plátno nebo sochu. Jeho témata vznikají na základě myšlenkového procesu, vnímaní přírody a její cykličnosti. Na toto opakování dějů v přírodě navazuje tvorba z posledních let. Tato práce v cyklech je poctou krajině, přírodním dějům, životu a smrti. Geometrické formy šestihranného tvaru buňky včelího plástu jsou poctou dokonalosti přírody a tvarů jí vytvořených. Tomáš Polcar se zaměřuje na vztahy jednotlivých částí, vytváření celku a opětného rozpadávání.  Pro svoji tvorbu volí režné plátno, sazovou čerň a pro prostorové objekty surový beton. Dílo Tomáše Polcara je zastoupeno v mnoha soukromých sbírkách v Čechách i v zahraničí. Žije a pracuje ve Slavětíně nad Ohří.

Michaela Jermanová

Úvodní slovo k výstavě

13. května 2014

Rezonance

Tomáš Polcar (1973) patří do umělecké generace, která výrazně vystoupila koncem minulého století. Je to generace, která ještě zažila předlistopadovou atmosféru, ale dozrávala a naplno vykročila do svobodné doby a v rámci českých dějin umění představuje občerstvující
vlnu naší výtvarné sféry. Polcar prošel na Akademii výtvarných umění v Praze třemi osobitými ateliéry. U Huga Demartiniho si vypěstoval cit pro materiál a formu, u Aleše Veselého zaujetí obsahem, energiemi a proporcemi a u Milana Knížáka zaostření na myšlenku, komunikaci. Po té, co se odstěhoval z Prahy do Slavětína nad Ohří a rezignoval na nová média, se soustředí na práci v tematických cyklech. I přes klasický výraz sochařských a malířských technik je konceptualista, a jde mu zásadně o sdělení. Odtud se odvíjí jeho vztah k formě, ve které se nezabydluje, ale volí ji podle pocitu a potřeby. Obraz, socha, plátno, juta, saze, syntetika…

Monument- komorní rozměr.

Prostor 228 představuje nejčerstvější obrazy vycházející z  dosud posledního cyklu Sóma. Dnešní výstava má jméno Rezonance. Rezonance je snaha systému kmitat na větší amplitudě více při určitých frekvencích, než ostatních. Těmto frekvencím se říká rezonanční. Tomášovou
rezonanční frekvencí je, přeneseně, šestiúhelník. Když se rozhlédnete po obrazech, znakovým vodítkem v abstraktních kompozicích je šestiúhelník, který ve své harmonizující funkci jasně vystupuje z volně pojednaného pozadí.

Sóma. Tělo, včely a harmonie.

Polcarovi chovají včely. Tomášova tvorba má impulsy ze života, a tentokrát to byla buňka, komůrka, ve které má vyrůst nová včela. Včela jako součást organizmu - těla, totiž včelstva. Šestihranná buňka, tvar, optimálně vyhovující vytváření sítě, tvar, který nejlépe využije
prostor a vyplní jej prakticky beze ztrát. To je stručná geneze Polcarovy Sómy .Tomáš tento víceznačný pojem uvažuje v řeckém významu. Sóma jako tělo, tedy celek, složený z funkčních jednotek. Jako symbolický tvar volí pravidelný šestiúhelník. Za volbou nestojí spekulace, ale skutečnost.

Hexagram a hexagon. Šestka, dvojnost, rovnováha a jednota.

Číslo 6 bylo v antice a středověku považováno za nejdokonalejší číslo, dá se představit jako součet i násobek svých částí (1 + 2 + 3; 1 x 2 x 3). Je to číslo rovnováhy, harmonie, vyrovnanosti. Oba vizuální ekvivalenty šestky, pravidelný rovnostranný šestiúhelník – hexagon, a šesticípá hvězda - hexagram, vyjadřují naplnění rovnováhu, a harmonii. Šestka je číslo nebes a země existující ve vzájemné jednotě. V některých tradicích představuje počet dní, kterých bylo zapotřebí ke stvoření světa, proto se pojí s tvořením, a že člověk byl stvořen šestého dne, také s lidstvem. Hexagram, šesticípá hvězda tvořená dvěma vzájemně se prostupujícími trojúhelníky. Trojúhelník stojící na
základně symbolizuje aktivní, mužský princip, trojúhelník stojící na vrcholu princip pasivní, ženský. Setkáváme se v židovství, v křesťanství, islámu, i v základu indických janter, symbol sjednocení ohně a vody, vzduchu a země, prostupování viditelného a neviditelného světa, sjednocení protikladů.

Nejde tu tedy o čistou geometrii, Tomáš počítá s významovostí hexagonu a počíná si trochu jako alchymista, co nahoře, to dole, co na zemi, to na nebi. Co ve hmotě ( a nebo obrazu ), to v myšlence. Rezonuje s významovostí hexagonu, podporuje ji jeho sériovým opakováním a geometrickou neúprosnost oživuje vizuální hrou s prostupováním prostorů, založenou na napětí mezi užitými technikami transparentního akrylu v expresivních pasážích a neprostupnou plochou syntetického laku. Přirozeně přechází do nepatetické symbolické roviny,
nabízející prostor pro probouzení citlivosti a kladení otázek, a vyvádí tak sebe i diváka z dnešní obecné myšlenkové letargie a duševní ochablosti.

Lucie Šiklová

.