11. výstava: PAVEL BRÁZDA

PAVEL BRÁZDA

Současný český malíř, narozen 21. srpna 1926 je právem považován za jednoho z největších malířů druhé poloviny 20. století. Pavel Brázda nedokončil studia dějin umění, malířství na VŠUP a AVU v Praze, odkud byl vyloučen z politických důvodů. Zvolil si individuální, originální a v mnoha ohledech průkopnickou cestu. V roce 1944 založil ve spolupráci s  J. Dreslerem nový umělecký směr hominismus, umění o lidech a pro lidi. Tato tvorba je adresována lidem moderní společnosti, často vyostřená v sociálních a politických postojích, překypujících nápaditostí až divokostí. Jeho díla byla často předzvěstí trendů ve světovém umění např. pop-artu, nebo magického realismu. V současné době se Pavel Brázda věnuje speciální technice úpravy obrazů pomocí počítače. Své nápady kreslí, naskenuje a dál dotváří barvy pomocí techniky, konečný výsledek tiskne na plátno. Věnuje se tématům novým, ale počátek těchto obrazových cyklů se datuje ještě do minulého století. Pavel Brázda nemohl až do roku 1989 oficiálně vystavovat, ale již v roce 1992 získává cenu Revolver Revue, dále cenu Osobnost roku a v roce 2006 se prosadil mezi nejžádanější české umělce retrospektivní výstavou pořádanou Národní galerií. Dílo Pavla Brázdy je zastoupeno v mnoha soukromých a veřejných sbírkách včetně Národní galerie v Praze. Žije a pracuje v Praze.

Michaela Jermanová

Úvodní slovo k výstavě

8. ledna 2014

PŘÍBĚH ČLOVĚKA V OBRAZECH PAVLA BRÁZDY

Liberecká galerie Prostor 228 si předsevzala nelehký úkol: představovat nejkvalitnější současné autory. Svůj slib naplňuje sérií výstav,  která v jistém smyslu vrcholí prezentací děl solitéra výtvarného umění, Pavla Brázdy.

Díky komornímu vyznění aktuální výstavy dlouho opomíjeného autora oslovují diváka s větší intenzitou souvislosti Brázdovy tvorby, ředevším jeho zájem o dílčí životní události, které ovšem nenechává v podobě fragmentů, ale vyzývá k rekonstrukci „životního příběhu“. Odkrývá přitom proud životní energie, radostnosti, kterou vtěluje do bytostně optimistické malby. Zde Brázda důvěřuje člověku, který je schopen života „tady a teď“, lidství, které se spoléhá na své vnitřní síly. Těmi strukturuje svět tvořením hodnot.

Pokud klademe otázku, zda je v možnostech člověka takovou odpovědnost přijmout, neodpovídá Brázda naivně důvěřivým gestem, ale skrze uměřenost svého, byť divokého, výtvarného projevu utvrzuje diváka v přesvědčení, že právě míra je základním stavebním kamenem vznikajícího světa. Tato znalost uměřenosti však nepochází z asketického ideálu: z řečených charakteristik pozorujeme paralelu s antickým pojetím hédonismu, tak, jak ho předkládá Epikúros. Společně s klasickým filosofem nehledá Pavel Brázda slast v primitivní podobě výstřednosti, ale ve vyrovnanosti a přiměřenosti. Slastí je tak absence strasti, tedy bezbolestnost, která odhaluje život, který uchopujeme přitakáním.

Pavel Brázda tak výzvou ke slasti připomíná ideální způsobu života, zachycuje člověka v celkovosti jeho „příběhu“, v díle, které je přímočaré přitom nebanální, v obrazech, které se nesnaží zalíbit, přitom jsou krásné.

Ondřej Jerman