42. výstava: STANISLAV DIVIŠ

STANISLAV DIVIŠ

Současný český malíř, narozen 1953 v Kutné Hoře. V letech 1982 až 1985 studoval na AVU v Praze (prof. R. Ondráček, prof. J. Toroň), Mezi lety 1996 a 1997 pracoval jako odborný asistent v ateliéru vizuální komunikace na AVU v Praze a od roku 2003 až 2010 působil jako vedoucí ateliéru malby na VŠUP v Praze, v roce 2008 byl jmenován docentem. Stanislav Diviš patří mezi nejvýznamnější představitele českého výtvarného umění generace 80. let 20. století. Jeho tvorba se pohybuje na hraně abstrakce, ale vždy s pozůstatky předmětnosti pomocí zástupných znaků.  Od začátku jeho malbu provázejí výhradně práce v rozsáhlých tematických cyklech, které se vyznačují výrazovou jednotou, zpracovává v nich nejrůznější organizované systémy s odkazem na vědecké ilustrace, záznamy, dráhy pohybů cvičenců na ploše stadionu, vzorníky látky, půdorysy staveb nebo pohledů na Prahu. Ve všech dosavadních cyklech se nositelem zobrazení stává barva. Stanislav Diviš je znalcem symbolických významů barev, barva je iniciátorka emocí a obsahu.  V promyšlené barevné kompozici jsou přímé, mnohdy zářivé barvy, velké plochy základních geometrických tvarů, ohraničené pevnou obrysovou linií, žádný stín, rozmanité textury, to je příznačný rukopis děl Stanislava Diviše. Forma obrazů vychází z abstrakce dvacátého století, kdy barevnou plochu vnímáme jako energii, ale zároveň geometrické tvary působí na naší fantazii a představivost. Stanislav Diviš byl v roce 1987 klíčovou osobností při založení skupiny Tvrdohlaví a od roku 2010 je členem umělecké skupiny CLAN. Je zpěvákem a frontmanem hudební formace Krásné nové stroje. Dílo Stanislava Diviše je zastoupeno v četných významných sbírkách například v Národní galerii v Praze,  v Galerii hlavního města Prahy, v Galerii moderního umění v Hradci Králové, v kutnohorské Galerii Felixe Jeneweina a v soukromých sbírkách v Čechách i zahraničí. Malíř žije a pracuje ve Vidicích a v Praze.

Michaela Jermanová

Komentář Stanislava Diviše k výstavě, vernisáž dne 5. 3. 2019

Tak, jak se vnímá abstrakce, že je to vymyšlený geometrický tvar, tak tato moje tvorba, je na základě existujících věcí, nic není vymyšleno. To co vkládám do obrazu je barevnost těchto kompozic, jako u Partitur, které vycházejí z černobílé předlohy. Zde na této výstavě jsou ukázky ze tří cyklů: Partitury, Katedrály a Květy z ráje.

Katedrály mají velkou blízkost k cyklu Květy z ráje, a proto jsou zde vystaveny společně.  Moje práce za dlouhé roky je naplněna sbíráním materiálů a podkladů pro mnoho cyklů, kterých je v současnosti minimálně dvacet. I když na začátku byly cykly méně četné, je pravda, že některé z nich jsou rozsáhlejší a některé jsou průběžné.  Někdy se formy obměňují a posouvají a někdy vstupuje nový prvek.

Když jsem dostal nabídku k poskytnutí podkladů pro obrazy Partitur, tak mě to nadchlo. Tyto partitury Leoše Janáčka mají velkou grafickou hodnotu, zároveň to bylo období Janáčkovy zamilovanosti a já dostal k dispozici deníky z vycházek a korespondenci. Z  těchto partitur, not a hudebních značek jsem vytvořil cyklus Krajiny vášní, kterým jsem dodal barvu, obarvil jsem Janáčkovy černobílé záznamy s tím, že jsem dělal různé výřezy a tak obrazy získaly krajinný charakter s  vegetativní náměty, jako by to byly stvoly trav. Když Vám vznikne taková - to řada, tak přemýšlíte, co s tím pozadím. Například horizont ten tam je vidět, ale horní část obrazu je rozbitá takovým geometrickým způsobem, do kterého již vstupují rostliny, už tam není patrná původní notová osnova. A tak je posouváno vidění dál, než původně bylo.

K cyklu Katedrály mě dovedly cesty po Francii, když jsem objížděl francouzské katedrály. Při návštěvě katedrál mě oslovily původní náměty vitráží, kde byla zobrazena architektura. Pak jsem objevil, že za touto architekturou ve vitrážích jsou krajiny, které na první pohled jsou málo zřetelné a i rostliny, které vypadají, jako by je někdo dělal v klasické moderně třicátých let. Když jsem nasbíral více typů těchto rostlin z vitráží, tak se ten cyklus osamostatnil a vznikl cyklus Květy z ráje. Barevné zpracování díla je radost a prostor pro fantazii tohoto prostředí.  To jsou ta místa, do kterých my sice nemůžeme vstoupit, ale když je máme v interiéru tak nám vytváří alespoň rámec tohoto prostředí, ve kterém bychom mohli existovat, ze kterého můžeme mít radost.