10. výstava: VLADIMÍR VĚTROVSKÝ

VLADIMÍR VĚTROVSKÝ

Současný český malíř, grafik, autor prostorových objektů a soch, filmu a divadelních představení. Narozen v roce 1977. V letech 1999 až 2001 studoval Divadelní fakultu AMU v Praze, obor scénografie (prof. A. Pražák), v letech 2002 až 2008 AVU v Praze v ateliéru malby (prof. M. Rittstein). Během studií, v roce 2001, absolvoval stáž na AVU v Praze, v ateliéru malby (doc. A. Střížek) a v roce 2006 Hochschule der Bildenden Kunste Dresden v Německu (prof. R. Kerbach). Vladimír Větrovský patří k výrazným osobnostem koloristicko-expresivní linie české malby. Charakteristické pro jeho tvorbu je suverénní, energické, barevné gesto, vyjádřené jistými tahy. Malba má v  jeho díle dominantní postavení. Východiskem pro jeho tvorbu je krajina a pozorování přírody. V obrazech vychází z reality, hledá motivy, elementy plné prostorových a barevných vztahů, klade vrstvy barev na sebe a jejich vzájemným prolínáním zceluje kompozici, vytváří prostor, který získává až abstraktní výraz. Výsledkem jsou díla, která poskytují divákovi dostatek pocitu volnosti k vlastním snům a představám. Dílo Vladimíra Větrovského je zastoupeno v soukromých sbírkách v České republice, Francii, Německu, Norsku, Itálii, Švýcarsku, USA a Velké Británii. Kovová plastika  Happy people je instalována ve Švýcarsku (Mollis) ve veřejném prostoru. Malíř žije a pracuje v Praze.

Michaela Jermanová

Úvodní slovo k výstavě

2. prosince 2013

PŘIROZENOST JAKO VZTAH KE SVĚTU.

Leitmotivem prací Vladimíra Větrovského je příroda, v širším smyslu přirozenost. Přitom se nejedná o neutrální vztah, ale o radostné přitakání přirozeným dějům, které autor objevuje v jejich hloubce, ale zároveň jednoduchosti. Zde musíme, jako diváci, zůstat
v úžasu.

Větrovský tak aktualizuje spor kulturního versus přírodního, spor, jehož velikost dohlédneme, pokud připomeneme Ciceronova
slova, že člověk nemůže chybovat, pokud se nechává vést přírodou. To, co vytvořila příroda, je vždy lepší než to, co bylo vytvořeno uměle. Zde se otevírá zřejmý paradox: umělecké dílo jako vrchol veškeré kulturní produkce, je zároveň důkazem primárnosti přirozeného před umělým. V autorově expresivním vyjádření této přirozenosti tak vidíme nenucenou kritiku jisté urputnosti lidského jednání, arogance, která staví zeď mezi člověkem a jeho přirozenými intencemi. V posledku tato zpupnost znemožňuje dojít člověku k slastnému zakoušení světa, jehož kořen tkví v půdě poznání kulturně nemanipulovatelných dějů.

Tuto dimenzi rozkrývá Vladimír Větrovský gestem, barevností, odhodlaností a spontaneitou, se kterou modeluje přirozené proudy vědomí, abychom se, na pomezí reality a abstrakce stali svědky vzniku reality obecně.  Chybí namyšlenost, lidská pýcha teze, že ve středu světa stojí rozum, naopak, jako zdroj veškerého koloběhu dění jsou obnaženy emoce.

Jsme tak součástí autonomního, ale vnitřně konzistentního světa, který ve své nebanální radostnosti zve člověka k obnovení přirozených, zároveň slastných intencí života. Větrovský nás svou intenzivní malbou volá k otázce, zda to, co žijeme je život, zda to, co se nárokuje být chápáno jako realita, skutečně takto pochopeno být má, nebo zda je načase tyto předsudky revidovat. Vladimír Větrovský nás však nevytrhává ze zabydlenosti do existenciální nicoty, ale ke světu člověku nejpřípadnějšímu.

Ondřej Jerman