22. výstava: ROMAN FRANTA

ROMAN FRANTA

Současný český malíř, narozen 1962 v Táboře. V letech 1990 až 1997 studoval na AVU v Praze (B. Dlouhý, A. Veselý), 1993 až 1994 San Francisco Art Institute v USA (J. Morgan, J. Hatofsky, K. Anno). Roman Franta od roku 2008 působí jako docent na AVU v Praze, na
české výtvarné scéně se pohybuje již od roku 1995 a patří mezi naše nejúspěšnější autory.  Jeho tvorba se pohybuje ve většině případů v okruhu malby, a skládá se z několika etap, jež mají společný základ. Tímto základem jsou především rostlinné, zvířecí a společenská témata.  Obrazy Romana Franty jsou nezaměnitelné, od samého začátku s jasným konceptem. V prvním velkém projektu představil spojení expresivní malby s japonskou rytmickou hudbou. Záliba ve fotografování detailů přírodnin zavedla Romana Frantu k zachycení skrumáže rostlin, plodů nebo části zvířecích těl. Následně přichází období „broučích“ obrazů. Brouk se stává elementární jednotkou, kterou autor řadí do struktur. Z těchto broučích jednotek vznikla série portrétů přátel, ale i známých osobností, která je plná ironie až sarkasmu. V těchto dílech autor používá popisné, realistické zobrazování. Postupně se jeho pohled zaměřuje na stav společnosti a tuto realitu ironicky glosuje,
vyvolává svým dílem kontroverzní diskuzi. V tomto období experimentuje s rozvolněnou až gestickou malbou. Tento způsob malby nám umožňuje vnímat autorův gradující, podrývavý pohled na svět. Roman Franta získal v roce 1995 první cenu za malbu v evropské soutěži SBC v Londýně, 1997 byl finalistou ceny Jindřicha Chalupeckého, v roce 2001 získal ocenění za 4. místo na Bienále současného umění v italské Florencii. Dílo Romana Franty je zastoupeno mimo jiné v Národní galerii v Praze, Galerii Chromosome v Berlíně, Zepter Foundation v NYC, v kutnohorské Galerii Felixe Jeneweina a v soukromých sbírkách v Čechách i zahraničí. Malíř žije a pracuje v Praze.

Michaela Jermanová

Úvodní slovo k výstavě 3. listopadu 2015

Komplexní svět fragmentů Romana Franty

Jako diváci to mezi obrazy Romana Franty nemáme vůbec snadné: autor totiž není z těch, kteří svět zpředmětňují, ale nechává věci promlouvat přímo, bez dalšího zprostředkování. Jsme tak vrženi do středu komplexního světa fragmentalizovaných výpovědí, různých iracionálních nánosů a zkušeností. Pokud hledáme jmenovatele této komplexity, nit, která navazuje jinak nesourodé zkušenosti do řady a vytváří časoprostorovou posloupnost, nacházíme příběh. Jak ale víme, příběh není rekonstrukcí reality naopak, spíše její deformací. K vyprávění patří fabulace, temná místa, nadsázky, ironie, metafora. Příběh je samozřejmě emoce, což se odráží i ve Frantově přístupu k malbě: pastóznost, reliéfnost, gestičnost.

Jestliže se příběh stává východiskem Frantova světa, základovou deskou, potom hledáme, co jednotlivé fragmenty stmeluje, aby vytvořily unikátní jednotu. Zjišťujeme, že různorodé fragmenty koexistují na základě subtilního pojiva smyslu, který je individuální, vždy originální v nových variacích příběhů. Reinterpretace tak přeskupuje fragmenty a vytváří nové souvislosti, novou zkušenost, nový svět.

Tento přístup „nechat promluvit věci přímo“ umožňuje Romanu Frantovi tematizovat klasické „velké“ lidské zkušenosti, které jsou jinak vyloučeny ze současného diskurzu. Jestliže Roland Barthes tvrdí, že láska je nyní tabuizována, protože je tento „diskurz“ spojen s dnes nepřijatelným sentimentem, Franta toto téma detabuizuje. Vytrhává entitu z prostředí tradičních kategorií, různých zprostředkování, aby jí předal slovo. Ostatně, stejným způsobem postupuje i sémiolog Barthes.

Obrazy Romana Franty tak můžeme brát jako pozvání do nového soukromého světa, ve kterém věci a lidé nejsou předměty k užívání, ale hovoří jazykem vlastní identity.

Ondřej Jerman