ANDERLE JIŘÍ, BALEJ VILÉM, BESTA PAVEL, BLABOLILOVÁ MARIE, BRÁZDA PAVEL, CZESANÝ JONÁŠ, DAVID JIŘÍ, FRANTA ROMAN, GEBAUER KURT, GRUBER PETR, HÁBL PATRIK, HOFFMEISTEROVÁ XÉNIA, JAKUBÍČKOVÁ ELIŠKA, KINTERA KRIŠTOF, KNAP JAN, LINDOVSKÝ JIŘÍ, MAINER MARTIN, MALEČEK ONDŘEJ, NIKL PETR, PÍSAŘÍK PETR, POLCAR TOMÁŠ, RŮŽIČKA ALEŠ, SAUDEK KÁJA, SPĚVÁČEK JAN, ŠÁROVEC MARTIN, ŠIMERA EVŽEN, ŠPAŇHEL JAKUB, TRABURA ROMAN, TYPLT LUBOMÍR, VALEČKA JAROSLAV, VÉLA VLADIMÍR, VĚTROVSKÝ VLADIMÍR.

 

 

 

 

 


 

.


 

 

aktuální výstava

vstup volný

 

LUBOMÍR TYPLT

Současný český malíř, narozen 1975 v Jilemnici.   V letech 1993 až 1997 studoval VŠUP v Praze (prof. J. Šalamoun).  V roce 1997 až 2001 pokračoval ve studiích na FaVU v Brně (prof. J. Načeradský) a pět let studoval Kunstakademie v Düsseldorfu (prof. M. Lüpertz, prof. G. Merz, prof. A. R. Penck), kde se stal v roce 2004 „mistrovským žákem“ malířského ateliéru A. R. Pencka. Lubomír Typlt patří k výrazným malířům generace umělců vstupující na výtvarnou scénu na přelomu tisíciletí. Typltova malba je vytvářena ve dvou rovinách, které jsou v jeho obrazech přítomny od samého začátku: figurální, kriticky zaměřená a předmětná, kde absurdní prostorové objekty se pohybují v rovině abstrakce. Tyto dvě polohy se postupně spojují v dynamický celek, autor propojuje některá starší témata a tak vytváří nové významové vazby. Pojítkem mezi abstrakcí a figurací se stává opakování motivů, jejich zmnožení, rytmizace, odhalující hloubku autorova vyhroceného projevu. Prostřednictvím expresivních postav chlapců a dívek odhaluje Lubomír Typlt svět dětské krutosti. Svět, který čelí nejistotě a zlu. Zlo, které těká ve vzduchu. Bezvýchodné zastavené okamžiky, podivná agresivita se přesouvá i do barevnosti. Radikální křiklavé tóny, z nichž nejdominantnější je červená, modrá, chromová žluť a smaragdová zeleň. Rozvolněný expresivní rukopis, gestická živost podtrhuje silné obsahové sdělení. Motiv zděšení zůstává v obrazech skryt, původce nebezpečí je mimo úhel našeho pohledu. Divák je tak vystaven atmosféře blíže neurčeného strachu, pohybuje se mezi poznáním a obavou z prolomení dosavadních jistot. Dílo Lubomíra Typlta je zastoupeno v mnoha veřejných sbírkách, například Muzea umění v Olomouci, Oblastní galerie v Liberci a soukromých sbírkách v Čechách i zahraničí, převážně v Německu a Holandsku. Malíř žije a pracuje střídavě v Praze a Berlíně.

Michaela Jermanová

 

Úvodní slovo k výstavě dne 5. 9. 2017

Lubomír Typlt: Úzkost i naděje

Lubomír Typlt demaskuje zavedené klišé o dětské nevinnosti. Odhaluje krutosti dětského světa, ve kterém je stále přítomný strach, stále přítomné násilí a nebezpečí. Ačkoliv nic z toho není jen symbolické, zraku dospělých zůstává skryto. Starší možná chtějí vytěsnit úzkosti ze svého světa, aby vytvořili ideální, ale zároveň přítomný svět nevinnosti. Podle Typlta jde o chiméru, proto nás učí vnímat děti předromanticky, jako malé dospělé. Právě násilí ve všech svých různorodých formách a z něj pramenící úzkost je potom pojivem mezi dětským a dospělým světem. Tyto souvislosti autor komunikuje příznačně: výrazným expresivním výtvarným jazykem.

Ovšem tam, kde je násilí, nemůže být moc, pokud připomeneme úvahy filosovky Hany Arendt. Zatímco předpokladem moci je schopnost autonomního jednání, schopnost postavit se do průsečíků zájmů a reprezentovat je, násilné je v důsledku vždy bezmocné. Bezmoc přitom nejlépe vystihuje Typltovy postavy: jsou zaměnitelné, často neidentifikovatelné, uspořádané do rytmické struktury. Nemají vlastní subjektivitu, jsou jen projevem, manifestací násilí. Místo lidí tak potkáváme bizarní figury s lidskými rysy.

Zároveň si žák profesorů Lüpertze, Merze a Pencka všímá těžko uvěřitelné věci, totiž, že pro život lidí je mnohem důležitější to nepřítomné, to, co se nestalo, dokonce to, co není, než vše dobře definovatelné, známé.  Původ zděšení nám tak na Typltových obrazech zůstává utajen. „Voldemortovské“ zlo, tedy anonymní, nejasné,  je paradoxně přítomnější a naléhavější, proměňuje strachy v úzkost, nezaměřenou na konkrétní podnět. Obáváme se přeci nejvíc toho, co je nedefinované, dokonce nedefinovatelné, neznámé, nekategorizovatelné.

Takto existenciálně laděná situace ale nemusí být u Typlta bezvýchodná: vždyť dětství a dospívání podléhají času. Neznamená snad dospělost rozptýlení obav a strachů období dětství a dopívání, strachů z věcí a situací, které nikdy nenastaly, protože ani neexistují? Nebo hovoříme o fenoménech signifikantních pro lidský život jako takový? Ať už se po zhlédnutí Typltových maleb přikloníme na stranu úzkosti nebo naděje, nepřestane nás fascinovat hloubka ponoru do lidského nitra, ve kterém Lubomír Typlt hledá odpovědi.

Ondřej Jerman

 

 

Projekt se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury.

Projekt je podpořen Fondem kultury a cestovního ruchu města Liberce

 

 

 

 

 

 

 

 

M2U3OGIyMz