IVAN OUHEL

Současný český malíř a grafik, narozen 1945 v Ostravě. V letech 1968 až 1974 studoval na AVU v Praze (prof. K. Souček). Je členem volného sdružení 12/ 15 Pozdě, ale přece…, založeného roku 1987. Malíř Ivan Ouhel patří k významným představitelům generace, která vstupovala na českou výtvarnou scénu v první polovině sedmdesátých let a jeho tvorba je neodmyslitelnou součástí českého umění.  Od začátku jeho malbu provázejí dvě hlavní témata – krajina, kde autorův zájem směřuje k prostoru a vzájemným vztahům krajinných prvků a figura, anonymní postava vystavená těžkostem vnějšího světa. Postupem času se z tvorby vytrácí popisnost a tyto dvě ústřední témata – krajina a figura splývají. Člověk již není centrem, ale stává se součástí přírody. Ivan Ouhel nezpodobňuje krajinu, ale zaznamenává osobní prožitek z ní. Vzniká tak upřímné sdělení, věrný záznam vlastních myšlenek a pocitů, nevyřčené představy naplněné pocitem očekávání. To vše je transformováno do obrazové řeči, kde bytostným mediem se stává čistá barva, kterou někdy autor na plátno nanáší přímo z tuby, někdy místo štětce používá špachtli. Instinktivní gestická malba je konfrontována s jednoduchým geometrickými prvky - kruh, elipsa, linie nebo téměř nehnutá barevná plocha. Jednotlivé roviny se vzájemně ovlivňují a prolínají, vytvářejí tak uklidňující vzájemnou symbiózu nebo naopak určité vnitřní napětí.   Kompozičně bohatá, vizuálně silně podmanivá plátna, nám podávají niternou zprávu o našem společném prostředí, o místě stvoření, pomocí velice křehkého vyjádření na té nejvyšší úrovni. Dílo Ivana Ouhela je zastoupeno v četných významných sbírkách například v Národní galerii v Praze,  v Moravské galerii v Brně, v Galerii Benedikta Rejta v Lounech, v Oblastní galerii v Liberci, v Galerii hl. města Prahy a v radě dalších veřejných i soukromých sbírkách v Čechách i v zahraničí. Malíř žije a pracuje v Praze.

Michaela Jermanová

 Slovo k výstavě

Aktuální výstava Ivana Ouhela v Galerii Prostor 228 představuje souvislosti mezi autorovou tvorbou let sedmdesátých a jeho malířským projevem z posledních let. Umělec své dílo rozvíjí od konce šedesátých let a ve svých malbách osobitě zaznamenává emotivní zážitky z přírody ve svém okolí, ale i z cest do vzdálených zemí. Souběžné vystavení Ouhelovy tvorby z doby normalizace v konfrontaci s rozzářenými obrazy, které jsou inspirovány např. pobyty v Indonésii, přináší nový pohled na vývoj jeho díla.

Ivan Ouhel se narodil v únoru roku 1945 v Ostravě, v době doznívající světové války. Už o rok později se ale s rodiči přestěhoval do Prahy, kde žije a tvoří dosud. Přestože tráví většinu života v metropoli, staly se hlavním námětem jeho tvorby krajina a jednotlivé prvky přírody. Překvapivým vybočením z této cesty bylo krátké období figurativní malby v druhé polovině sedmdesátých let. Prvním obrazem předjímající cyklus několika maleb na překližce byl obraz Otec, vytvořený v roce 1976, který uvádí tuto libereckou výstavu. Druhou výjimkou potvrzující pravidlo mezi intenzivním zpodobováním prvků z krajiny a přírody bylo v osmdesátých letech zpodobení Ouhelovy ženy Evy z roku 1985. Tato ženská silueta s dlouhými černými vlasy ze zadního pohledu je druhou ukázkou figurativní tvorby na této výstavě. Ranou tvorbu dále představuje několik menších formátů s náměty krajiny a dvě malby na průhledných plexisklech nepravidelných tvarů, které dokumentují autorovo experimentování se zapojením třetího rozměru do malířské tvorby.

I přes melancholické založení autorovy osobnosti a potemnělou barevnost české krajiny se Ouhel v průběhu osmdesátých začal projevovat jako stále výraznější kolorista. Barevné plochy a linie na jeho obrazech začaly vířit zneklidňujícím chvěním podobně jako energií nasycené malby Františka Kupky či pastely Karla Malicha. Ouhel vstupoval do obrazu bez distance, cítil se být součástí přírody, sám to komentoval slovy, že je pouze jakýmsi tavidlem, kterým vzpomínky protékají a on je při přenosu na plátno příliš nekoriguje. Jeho obrazy se začaly v polovině osmdesátých let měnit v jedinečné gejzíry barev v živelně působících kompozicích, díky čemuž začaly přitahovat značnou pozornost historiků umění. V důsledku tohoto postupného doceňování Ouhelova díla byl umělec v roce 1983 vyslán na Podzimní salon v Paříži, v letech 1984 a 1988 byl pak vybrán jako představitel československého umění pro účast na Bienále v Benátkách.

Následné společenské uvolnění v porevolučních letech přineslo možnost svobodného cestování i mnohé výstavní příležitosti. Ouhel byl vybrán na řadu reprezentativních výstav českého umění i vyzván k účasti na výtvarných přehlídkách po celém světě. Díky zrození zájmu západního světa o umění vytvořené za železnou oponou (který však bohužel neměl dlouhého trvání), mohl Ouhel představit své obrazy např. ve Francii, Německu, Itálii, Švýcarsku, Rakousku, Nizozemí, Řecku, Anglii a USA. 

Obrazy z posledních let jsou potvrzením cesty, kterou Ouhel nastoupil na sklonku šedesátých let a dodnes jí zůstává věrný. Můžeme však přece jen pozorovat postupné proměny autorova způsobu práce, jak dokládá i tato výstava. Konkrétní námět obrazu, ve starších obrazech částečně zabstraktněný, ale zpravidla stále čitelný, dnes ve většině obrazů pouze tušíme. Je to způsobeno nejen pokračujícím osvobozením od výtvarné popisnosti, ale také absolutním uvolněním barevné škály od reálného předobrazu. Ouhel používá čisté barvy, které někdy instinktivně nanáší na plátno přímo z tuby, namísto štětce s oblibou používá špachtli, pracuje s malbou přes podlepené pásky, aby jejich následným stržením vytvářel přes celý rozměr plátna geometrické linky, které jsou však často obklopeny shluky vibrujících linií v pastózních nánosech. Jeho projev dosahuje svobodomyslnosti dětské kresby, kterou však koriguje půl století malířských zkušeností.

Ouhelovo dílo je svědectvím o tvůrčí svobodě, kterou si umělec dokázal uchovat i přes veškerá omezení. Je také ukázkou tvůrčího vývoje umělce, kterého nesvedly z cesty žádné módní vlny v oblasti výtvarného umění ani neznejistily proklamace mnohých kunsthistoriků o přežitosti tradičních výtvarných technik. Malířovo dílo plynule roste již déle než padesát let a udržuje si jasnou vnitřní logiku. Dnes již není pochyb o tom, že navýsost osobité vidění a originální rukopis Ouhelových děl jsou zárukou nadčasových kvalit jeho tvorby. Důkazem, že toto tvrzení není nikterak přehnané, by měla být i tato výstava.

Petr Mach