Martin Velíšek

Současný český malíř, narozen 1968 v řeckých Athénách. V letech 1987 až 1989 studoval na Univerzitě Karlově v Praze, v letech 1989 až 1996 na AVU v Praze (J. Svobodová, Z. Beran, B. Dlouhý, M. Šejn), kde také v letech 1999 až 2003 pokračoval v doktorandském studiu (Z. Beran), v roce 2014 absolvoval stipendijní pobyt v německém Bremerhavenu, v roce 2019 byl jmenován profesorem. Martin Velíšek ve své tvorbě střídá styl i žánr, kromě malby se věnuje také grafice, kresbě, designu a prostorové instalaci. Obrazy Martina Velíška jsou nezaměnitelné od samého začátku s jasným konceptem a emocionální zaujatostí, zároveň spojují dvě extrémní polohy – hyperrealismus a abstrakci. Tento přístup mu umožňuje malířskou úvahu o věcech samotných i o dění mimo ně - zachycení pocitů prázdna a mlčení. Na obrazech Martina Velíška nehledáme co tam je, ale sledujeme příběh mimo plátno. Dílo tak není definováno zobrazenou hmotou, ale je myšlenkovým a pocitovým prostorem pohrouženým do samoty. Tvorba je podmíněna klasickým způsobem malby. Virtuózně zvládnutá malířská technika s propracovaným detailem, který není užit nadbytečně a vždy má svůj smysl, přináší potěšení z malby. V obrazech Martina Velíška je velmi silným způsobem přítomna krása mlčení a ticha. Z vnějšku máme pocit až strohé objektivity, ale ve skutečnosti jsou plné chvění, někdy až pohrouženého do stesku.  Martin Velíšek za svou tvorbu získal řadu ocenění, mimo jiné Cenu nadace na podporu současného umění „Jelinek Stiftung“ (1996), cenu Grafika (2016), je laureátem ceny SVUG Hollar (2017).  Dílo Martina Velíška je zastoupeno například ve veřejných sbírkách Oblastní galerie Liberec, Ministerstva zahraničních věcí České republiky, Centre d´Art de I´Ancienne Synagogue, La Ferté sous Jouarre ve Francii, Ministere de la Culture du Grand Duché de Luxemburg v Lucembursku, Wichita State University v USA, dále v řadě soukromých domácích i zahraničních sbírkách. Malíř žije a pracuje v Praze.

Michaela Jermanová

Komentář Martina Velíška k výstavě, vernisáž dne 3. 9. 2019

Tato výstava představuje tři cykly, já jsem se snažil udělat výběr s tímto vědomím a přemýšlel jsem o tom, co ty obrazy v jednotlivých cyklech spojuje. Tím pojítkem je určitá míra klidu a jistá míra melancholie, která se formálně opakuje. Jablka se jakoby vznáší, ale jsou vlastně v indiferentním prostoru, stejně je to tak i u pohovek, nebo u postav. Pozadí, to prostředí, ve kterém se ten předmět nachází je velmi neurčité. Pro mě je důležité se soustředit na tu věc, na ten předmět, na to hlavní, na tu podstatu, co chci sdělit a záměrně potlačuji to, čemu říkáme pozadí. Jde o to udělat obraz s tím, že prostor nebo pozadí je tvořeno jen barevnou plochou. A to jsou výsledky, ty obrazy, které tu visí.

Co je pro mě důležité, tak je samozřejmě ten hyperrealistický detail a zároveň určitá míra abstrakce.  Nebrat divákovi prostor, aby byl schopen si něco domyslet. V případě nábytku je absurdní, že nemá hlavní komponent, to k čemu slouží, to aby ho užíval člověk. Je to stejné jako u těch jablek, u kterých cítíme proces hnití, ten stav změny, kdy jablko bylo krásné a jenom se mění v čase a i ten nábytek je omšelý, je používaný, takže člověk tam byl. Ta míra degradace, že věci nejsou nové nebo dokonalé, to je také to, co mě fascinuje, že dokonalost ve finále neexistuje, jakmile je věc dokonalá ve smyslu, že je dořečená, že má všechny náležitosti, že je souměrná, tak přestává být živá. Fascinace mírou nedokonalosti a plynutí času jsou pro mě, jako malíře daleko zajímavější.  Spoléhám na to, že to podstatné je v těchto obrazech.

Projekt je podpořen Fondem kultury a cestovního ruchu statutárního města Liberec