ADAM KAŠPAR

Současný český malíř, narozen v roce 1993 v Litomyšli. V letech 2012 až 2018 studoval AVU v Praze v ateliéru malířství IV (prof. M. Mainer). Adam Kašpar patří do nastupující generace malířů, kteří se profilují klasickou, realistickou malbou s tradiční tématikou, technikou a kompozicí. Dominantním tématem Kašparových obrazů je příroda zobrazená precizní, realistickou technikou, která v sobě nese odkaz starých mistrů.  Samotné malbě předchází řada připravovaných skic, fotografií a systematického pozorování. Toto pečlivé prozkoumávání přírody včetně přírodních jevů, pomáhá autorovi lépe pochopit všechny strukturní zákonitosti a děje, které utvářejí ráz krajiny. Tento přístup není dokumentační, čí studijní. Malíř nesoustředí svoji pozornost na objekt samotný pro jeho předmětnost, nebo vyobrazení absolutní reality. Je to obraz autorova snu o krajině, místě se silným specifickým charakterem. Zachycuje to, co je v krajině „věčné“ - monumentální majestát přírody, zdánlivě tiché, velké divadlo tvoření. Pokud se v obrazech nachází architektura, jde jen o zanedbatelnou stopu, přesto člověk – pozorovatel je tam vždy. Adam Kašpar ve svých podmanivých obrazech vrací krajině její velkolepost a nádheru, zároveň jsou živým poselstvím o naší pomíjivosti vůči fenoménu - přírodě, který je s námi spojen, převyšuje nás, ale my jej často přehlížíme. Adam Kašpar se v krátké době, kdy se pohybuje na umělecké scéně, zúčastnil více jak desítky samostatných i skupinových výstav, mimo jiné představil své práce v New Yorku na mezinárodním uměleckém veletrhu Scope. Dílo Adama Kašpara je zastoupeno v mnoha soukromých i veřejných sbírkách v Čechách i v zahraničí. Malíř žije a pracuje v Hanušovicích na Moravě.

Michaela Jermanová

Komentář k výstavě Adama Kašpara, vernisáž dne 5. 11. 2019

Nechtěl bych vysvětlovat nebo obhajovat svoji tvorbu, proč to dělám, nebo co dělám, jak to dělám, protože si myslím, že to stejně není nezbytné a kvalitní obraz se obhájí sám. Já bych se vrátil k tomu bodu, proč zaznamenávám tu přírodu bez lidí, nebo bez jakéhokoliv lidského zásahu. Proč mě zajímá ta divočina, tedy příroda, která má alespoň minimální možnost fungovat podle svých pravidel. Libí se mi místa, kde se člověk přírody nedotknul, zapomenuté kousky lesa, údolí potoků, stráně, které žijí svým vlastním životem. Příroda má totiž neuvěřitelnou samoregulační schopnost se vždy dostat do rovnováhy a jakýkoliv zásah člověka je zcela zbytečný. V lesích, které maluji, nejsou ani pařezy, protože to jsou lesy, které se vyvíjejí už nějakou dobu bez zásahu člověka a i křoví je typ civilizační divočiny. Co můžeme udělat?  Dát přírodě volnost, pozorovat ji a učit se, co se bude dít, co bude dělat a více se jí ptát, než něco diktovat. Přírodu bychom měli podporovat a vážit si ji a ne ji stále usměrňovat.