62. výstava: SIMONA BLAHUTOVÁ

SIMONA BLAHUTOVÁ

Současná česká malířka, narozena v roce 1980 ve Zlíně. V letech 2000 až 2006 studovala na AVU v Praze (K. Nepraš, M. Rittstein, V. Skrepl). V roce 2005 absolvovala stáž na Univerzitě Roberta Gordona, Gray School of Art, Aberdeen. Simona Blahutová se v posledních letech ve svém díle zabývá duševním rozpoložení lidí, kteří se dokázali vzepřít moci v krizových momentech moderních dějin. Téma politické situace, manipulace, napětí mezi vlastní existencí a pocitem zodpovědnosti, překonávání strachu o vlastní život. Simona Blahutová nahlíží do zákulisí a hledá i to, co je na první pohled skryté - motiv sebeobětování, kritický moment rozhodnutí, které může změnit člověku život nebo i chod celých dějin. Charakteristické pro její tvorbu je suverénní, energické gesto vyjádřené jistými, velkoryse rozmáchlými tahy. Autorka vedle klasických malířských technik používá koláže, šablony a spreje. Tato kombinace expresivního a konceptuálního přístupu vytváří prostor k zamyšlení nad zásadními událostmi moderních dějin, jejichž výklad není vždy jednoznačný. Tvorba Simony Blahutové je pravdivá, věcná, přímočará, zachovává si nadhled, nic nevnucuje, jen pokládá otázky: Má historie nějaký předvídatelný vzorec, nebo postupuje náhodně? Jak dění ovlivňují jednotlivci? Kdo je v tomto světě hrdina? Dílo Simony Blahutové je zastoupeno mimo jiné v Galerii výtvarného umění v Hodoníně, v Městské galerii Hajdúböszörmény v Maďarsku, v soukromých sbírkách v České republice i v zahraničí. Malířka žije a pracuje v Praze.

Michaela Jermanová

Úvodní slovo k výstavě 12. července 2022

Nejednoznačný Léčitel nejednoznačné nemoci

Simona Blahutová (1980) svou tvorbou dlouhodobě a kontinuálně reaguje na proměny atmosféry ve společnosti. Její zvýšená umělecká sensitivita a smysl pro rozkrývání polopravd a informačních neúplností v rámci její malířské tvorby zapříčiňuje určité předbíhání skutečnosti, a někdy má až prorocké rysy. Autorka se ztotožňuje s rolí průzkumníka, který na sebe bere kromě rizika omylu i riziko úzkosti a trýzně z témat, které rozkrývá. Lze říci, že se na ně důsledně napojuje a neodmítá je (statečně) znovuprožívat. Ať už to byl v minulosti německý odboj vůči Adolfu Hitlerovi v době Třetí říše, osud politických obětí v Československu v době nejtvrdšího komunismu (kněz Toufar) nebo třeba reflexe husákovské normalizace s plíživými občanskými restrikcemi, vyprázdněnou pop-kulturou a jasně deklarovanou nesvobodou. O to překvapující je aktuální projekt Simony Blahutové, který prověřuje status „svobody“ a práva na informace v rámci stávajícího statu quo české, potažmo „západní“ společnosti. Autorka navazuje na svůj starší obrazový soubor Chronology (2008-2014), v němž řešila především „odtržení a osamělost člověka v technokratickém světě“.  Aktualizace tohoto tématu v době post-covidové možná až tak překvapující není. V době válečného konfliktu na Ukrajině z ní ovšem lehce mrazí.

Výstava ironicky nazvaná Léčitel cílí na konzumní naivitu většinové společnosti. Konstruování konzumní rétoriky nemá totiž daleko ke konstruování rétoriky ideologické, jak často neopomene fyzicky zmínit před svými filmovými projekcemi slavný český umělec Jan Švankmajer („konzum je ideologie“). Už ale teze „kritické teorie“, jejíž počátky v 30. letech 20 století jsou spojovány s analýzou kritického stavu společnosti, která zrychleně směřuje k totalitnímu systému (v tomto případě k německému  nacismu), dospěly k poznání, že zárodky totality se prosazují ve všech systémech a režimech, bez ohledu na Východ či Západ, Střed či Okraj. Mechanismy totality nerozlišují model vyvažovaného bipolárního světa. Nevycházejí z toho, že např. Východ je spravedlivý a Západ zkažený., nebo že Východ je nepochopený a Západ všemocný. Naopak, jak prokázala právě „Frankfurtská škola“, zárodky ideologie a totalitní mechanismy jsou neustále přítomné i v zemích, které vyznávají demokratické principy, a možná právě proto jsou tu i mnohem čitelnější, nežli kdekoliv jinde. Předpokladem této „čitelnosti“ je možnost věci veřejně diskutovat a měnit. Rozevření diskurzivního pole sice není nejsilnější strategickou zbraní, umožňuje však vnitřní kontrolu systému, který nikdy nemůže být ve svém momentálním nastavení stabilní (myšleno stabilní navždy, bez aktivního udržování a kontroly).

Léčitel je v pojetí Simony Blahutové někdo, kdo nemluví pravdu, ale promlouvá tak, aby lidé naslouchali. Každá ideologie pracuje s metodou „dostat se do co nejvíce hlav“, tj. působit „masově“. Masy jsou rozhodující, protože jimi lze zaštítit jakýkoliv zájem, byť třeba nacionální, rasový, mocensky sebe-potvrzující nebo prostě loupežný a čistě násilný. Ostatně reklamní marketing v principu nejedná jinak, nežli ideologická propaganda.

Jsme-li poměrně v rychlém sledu svědky dvouleté virové pandemie a následně válečného geopolitického dění na východě Evropy, lze s jistotou prohlásit, že (naše) společnost prochází zrychlenou transformací, která nese stigmata dosud nepoznané krize. Probuzená „ne-moc“ láká. Kompetentních léčitelů je náhle všude plno. Na způsob falešných proroků pročesávají lidské hlavy, aby v nich připravili prostor pro cosi nového, jiného, co všichni v době krize naléhavě očekávají. To nové, či jiné, má být příslibem klidu a spasení v rychlém, efektivním balení. O víc tu nejde a (v minulosti) nikdy ani nešlo. Svět, respektive „náš svět“ se náhle polarizuje a míří k další fázi dialektického zlomu, kterým může (ale doufejme, že nemusí!) být totalizace. Čím je celý proces nastartován, je vcelku jasné. Konspirátoři všeho druhu a všech frakcí mají jasno a nabízejí jednoduchá a rychlá řešení, která také bývají nejpopulárnější (tj. veřejnosti nebližší).

Simona Blahutová v této vykloubené době přichází, možná paradoxně, s motivací znovu se zamyslet na statusem quo západní společnosti. Nad tím, co kdysi nazvali Max Horkheimer společně s Theodorem W. Adornem Dialektikou osvícenství - velký pozvolný sesuv osvícenských hodnot rozvrácených totalitními mechanismy, které jako lavina překrývají to, co je „systémově dobré“ a rozmetávají základy civilizace, jež mezitím důsledně devalvují a proměňují v pouhé rétorické figury a účelově modifikované pseudo-mýty.

Obrazy Simony Blahutové promlouvají o rozporném, iritujícím vztahu retušovaných tváří, jako reprezentujících symbolů, a za nimi skrytých ambivalentních idejí, jejichž úběžníky zde míří do Spojených států amerických. Jsou to však stejné mechanismy, které hýbají ideologií současného Ruska v jeho deklarovaném a v praxi brutálně naplňovaném „ruském zájmu“. Doba se polarizuje. My bychom však neměli zapomenout na to, že neustále pracující totalitní mechanismy neznají bipolární svět. Totalitní myšlení se rádo snoubí s vnějším nepřítelem a konspirátorstvím všeho druhu. Možná se blíží doba, kdy si každý sám za sebe bude muset stoupnout před zrcadlo, pohlédnout si do očí a rozhodnout se, čemu nebo komu věří. Potom bude ovšem následovat logický kauzální krok – osobní převzetí úplné a fatální zodpovědnosti nejen za vlastní rozhodnutí, ale i za všechno, co dosud vytvářelo naše rodinné a společenské relace a intence. Jinudy cesta, zdá se, nevede.

PS: Role Krysaře byla ve své symbolické jednoznačnosti obrodná. Role Léčitele může být konfigurativně poskládaná past. Propast, do které padají krysy, je ovšem věčná.

Petr Vaňous, červen 2022