05. výstava: JAKUB ŠVÉDA

JAKUB ŠVÉDA

Malíř, kreslíř, autor skleněných plastik a realizací  v designu a architektuře. Narozen 25. 10. 1973 v Praze. V letech 1993 až 2001 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze (prof. Jiří Sopko, prof. Jiří David). Na konci studií absolvoval sedmiměsíční pobyt na Art Institute v San Francisku. Jakub Švéda od svého nástupu na scénu současného umění má jasný autorský rukopis, zřekl se klasické malby štětcem a jeho tvorbu charakterizuje bohatá škála gestických stříkanců, slitých škraloupů barev, rozpitých skvrn. Toto vyjádření organického harakteru zastupuje přírodu obklíčenou a překrývanou geometrickými tvary, znaky a nápisy. Tyto prvky vyvolávají určité napětí, nejistotu, podtrhují ohroženost krajiny, reflektují obavy z destrukce vlastní existence. Obrazy zosobňují konzumní svět, technizaci lidského konání, ale i probíhající děje, proměny, okouzlení krásou světa přes všechnu civilizační skepsi. Jakub Švéda je autorem prestižní filmové ceny „ČESKÝ LEV“. Dílo Jakuba Švédy je zastoupeno ve sbírkách GASK Kutná Hora, v soukromých sbírkách v Čechách i zahraničí. Malíř žije a
pracuje v Praze.

Michaela Jermanová

Úvodní slovo k výstavě

2. května 2013

SETKÁNÍ S VAROVÁNÍM I NADĚJÍ V OBRAZECH JAKUBA ŠVÉDY

Jakub Švéda před nás, jako diváky, klade nelehký úkol, když ve svých obrazech zcela naplňuje onu výzvu a snad i základní
podmínku umění, totiž snahu o zrušení konsensu. Dekonstrukcí doposud platného konsensu dochází k rozšíření škály možných promluv o světě, je demokratizován prostor způsobu uchopování lidské existence. Tato implicitně obsažená výzva, se kterou Švédovy obrazy apelují na diváka, totiž aby převzal odpovědnost za autenticitu vlastní existence, je oním nesnadným úkolem.

To, že Švéda usiluje o revizi dosud platného paradigmatu, aby odvážně v krajině dosud neprobádaného hledal alternativní diskurs, je zřejmé i z požitého výtvarného jazyka.  Autor se rozchází s klasickou malbou, kterou nahrazuje gestem, skvrnou, škraloupem, nebo jazykovým fragmentem. V této jedinečnosti však nelze spatřovat samoúčelný manýrismus, nebo módní trend, ale odkazuje k bytostné angažovanosti obrazu.

Malba otevřeně kritizuje soudobou technokratickou moc, avšak nezůstává u povrchní kritiky negativních jevů, které konzumní povaha společnosti jistě přináší, nýbrž hledá příčiny. Zde Jakub Švéda, společně s mysliteli Frankfurtské školy, odhaluje samotnou esenci
problému, kterým je instrumentalizace rozumu. V této podobě je rozum redukován na roli pouhého nástroje, který slouží k dosahování dogmaticky daných cílů, aniž by tyto cíle byly podrobeny hlubšímu tázání. Člověk je skrze technokratickou moc vyhnán ze zabydleného prostoru sdíleného světa do bezdomovectví, ve kterém je každé jsoucno, tedy i člověk sám, chápáno jako pouhý instrument.

Pokud se obrátíme k nedávným dějinám, potom uvidíme, že takto popsané procesy se skutečně odehrávají. Instrumentalizace žitého světa vede k omezení prostoru pobytu existence, směřuje tedy k totalitarismu. Děje se tak nejen v rámci společenského uspořádání, ale zejména v oblasti myšlení. I z toho důvodu je varování Jakuba Švédy nepostradatelné.

Přes pesimistický ráz těchto souvislostí však Švédovy obrazy nezabředávají do dekadence. Je zřejmé, že pokud stále tvoří umělec, který je schopen takového duševního výkonu, potom člověk svůj svět ještě zcela neztratil. Neustále se tak ve Švédově díle setkáváme s nadějí, která spočívá ve výzvě k péči o existenci. V posledku lze za veškerým bojem o autenticitu existence vidět snahy restaurovat vztah člověka a světa v jeho původní plnosti. Vzhledem k aktuálnosti i nadčasovosti, s jakou je nutné připomínat zmiňované souvislosti, se dílo Jakuba Švédy jeví ve svém celku jako stěží přecenitelné.

Ondřej Jerman