Díla, umístěná na webových stránkách galerie, jsou k vidění i v prostorách galerie.
Úvod »výstavy 2015» 17. výstava: VLADIMÍR VÉLA
17. výstava: VLADIMÍR VÉLA
1. 1. - 28. 2. 2015
VLADIMÍR VÉLA
Současný český malíř, narozen v roce 1980 v Turnově. V letech 2000 až 2006 studoval AVU v Praze v ateliéru klasické malby (prof. Z. Beran) a v ateliéru intermediální tvorby (prof. M. Knížák). Vladimír Véla se již od počátku své tvorby profiluje jako výrazný malíř s vyhraněnými výrazovými prostředky pro spontánní zaznamenání témat vlastních vnitřních vizí. Jeho expresivní, dynamická tvorba prozrazuje, že Véla je vnímavý pozorovatel rituálního chování člověka, etické roviny lidského jednání a poznání. Vnitřní síla motivu je umocněna jednoduchou formou výrazu, monumentalitou detailů, které umělec skládá do nových významových pozic. Malba Vladimíra Vély ukazuje schopnost pracovat s reálným základem a posouvat sdělení do roviny abstrakce, pomocí jednoduchých malířských prostředků: figurativního gesta, znaku. Tyto prvky konkretizují a pomáhají tušit obsah. Stejný význam je přikládán drobnému barevnému akcentu, práce s barvou vytváří prostor a logicky navazuje na původní námět. Obrazy odhalují sílu lidské emoce, obsahují určitou magii, v díle Vladimíra Vély je viditelné, ale nevypověditelné. V letech 2008 a 2009 se Vladimír Véla stal finalistou pro mladé umění do 33 let Ceny NG 333 a skupiny ČEZ. Dílo Vladimíra Vély je zastoupeno ve sbírkách Národní galerie v Praze, v Oblastní galerii v Liberci a v soukromých sbírkách v Čechách i zahraničí. Malíř žije a pracuje v Praze.
Michaela Jermanová
Úvodní slovo k výstavě
15. ledna 2015
Obrazy Vladimíra Vély představují v našem současném výtvarném umění vzácný a ojedinělý druh. Kromě své suverénní formy a aktuálních výtvarných hodnot, potvrzených účastí na výstavě s mezinárodní účastí Motýlí efekt? v Galerii Rudolfinum, mají něco navíc. Vladimír Véla proto v rámci společných výstav vždy vyniká, a není to proto, že je provokativní nebo srdcerváč. To navíc je, a v případě Véla nebojím se to říct, duchovní přesah. Rituál, přesah, duchovnost stály na počátku dějin umění a byly s uměním neoddělitelně provázány. O smyslu umění se nevedly diskuse, mělo své jasné místo. Proměna přišla s renesancí. Do umění vedle humanismu s jeho neoddiskutovatelnými pozitivy přináší sekularizaci, trh, soutěž. Rafael jako etalon vydržel ještě do 19. stol. Prerafaelité se svým návratem před tuto „ikonu“ a důrazem na hloubku a vážnost, a samozřejmě lásku, pravdu, život a tudíž i smrt mu byli vždy velmi sympatičtí. Vladimír je pro mne v jistém smyslu podobný fenomén. Současná situace je samozřejmě poněkud jiná, pohráváme si s tématy konce dějin umění a všelijakých dalších jiných konců. Duchovnost a hloubka se nám jaksi vytrácejí z mysli na úkor surfování po všelijakých površích (viz i bezradnost posledních dnů a jsem či nejsem-li Charlie). Pro tvorbu Vladimíra Vély je hloubka conditio sine qua non. Zúročil linii Beran – Knížák. Z polohy akademické nápodoby a vytváření iluze došel postupně stále více expresivními malířskými přístupy k existenciálním tématům, vztahujícím se k člověku a jeho bytí tady. Hledá konce nitek času lidského jedince i pokolení a propadá se k bezčasí světa archetypálního, k numinozitě. Ta k lidskému rodu patří, stejně jako smrt, bývá na povrchu vědomí vytěsňována. Cestu Vladimíra Vély k dnešním obrazům přiblíží exkurs do jeho předchozí tvorby. Významné jsou v tomto kontextu dva cykly, dušičkový a velikonoční. Prostřednictvím křesťanské mytologie a prožívané gestické, místy skoro bezpředmětné malby, ze které se jako z bezčasí a bezprostoří vynořují lidovkově schématické symboly, se Vladimír Véla dostává na pokraj hlubiny kolektivního nevědomí a setkává s posvátnem. Na tyto cykly navazuje v obrazech z roku 2008, kterými byl zastoupen jako finalista Ceny NG333. Pištec, smrťák hrající na příčnou flétnu jako strach z neznámého. Ten, neuchopitelná figura s existenciální možností výkladu. Roubování, diptych s černým Ukřižovaným, z jehož ramenou vyráží zelené ratolístky, aluze středověkého přirovnání Kristova života k cyklu pěstování vinné révy a představa vykoupení jako jednoho z možných východisek Vladimír však není proklamativní vyznavač víry. Daleko spíš je hledač, a duchovnost jeho obrazů vychází právě z tohoto hledání, propadání se, zahalování a postupném znovu odkrývání. Nezastírá a nepopírá však přitom hmatatelný svět a právě v tomto momentu se začíná dotýkat mystické polohy. Náměty přicházejí v konkrétních, často (zdánlivě) obyčejných situacích a předmětech, které během malování promedituje až k jejich dřeni, esenci či subtilnímu obsahu. Posunuje je k symbolickým významům a přesahuje za ně. Názvy těchto obrazů vypovědí samy: Dým, Stahování, Zvonek, Triangl, Virgulka, Relikviář, Trychtýř, Česáček, Kyvadlo, Nádoba, Klenák, Trosky, Propadliště. A tady už jsme v současnosti.
Lucie Šiklová
