21. výstava: TOMÁŠ LAHODA

TOMÁŠ LAHODA

Malíř, kurátor a pedagog, narozen 1954 v Praze. V letech 1973 až 1979 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze. Tomáš Lahoda působil jako vedoucí ateliéru malby na Jutské akademii v Dánsku (1993- 1998), v letech 2007 až 2012 jako vedoucí ateliéru malba I na FaVU v Brně, od roku 2013 působí na FR Univerzity Pardubice. Tomáš Lahoda patří k nemnoha českým umělcům, kteří získali své publikum i v zahraničí. Jeho malířská tvorba je konceptuální: vytváří vždy sérii obrazů na určité téma, které je kritické k současné konzumní společnosti.  Série obrazů Ad Paintings je inspirována světem reklam na parfémy, luxusním zbožím, které je spojeno s osobní spotřebou a ideálem krásy. Síla instalování a aranžování těchto produktů vytváří novou manipulující roli ve vztahu ke svému obsahu a k našim tužbám a očekávání. Podbízí k uspokojení slastí, potřebě pocitu bezpečí, sociálního statutu a postavení. Druhá řada této série přetavuje slibné a podmanivé
reklamní slogany do téměř nečitelných kompozic ve stylu neo-geometrických abstrakcí. Tomáš Lahoda přejímá vizuální výstřednost reklamního materiálu a dále ji stupňuje kombinací hyperrealistického airbrushe a štětcové malby. Zrak diváka je atakován škálou vibrujících, fluoreskujících přímých barev. Výtvarná přemrštěnost vede diváka ke konfrontaci se světem spotřeby. Dílo Tomáše Lahody je zastoupeno mimo jiné v Národní galerii v Praze, v Muzeu Wurth v Německu, v Muzeu moderního umění Soro v Dánsku a v dalších našich i zahraničních soukromých sbírkách. Malíř žije a pracuje v Praze a v Kodani.

Michaela Jermanová

Úvodní slovo k výstavě 23. září 2016

Tomáš Lahoda: O ambivalencích konzumentarismu

Tomáš Lahoda tematizuje reklamu, stejně jako konzumní způsob života vůbec, tedy fenomény v běžném světě tak všudypřítomné a tím i banální, že si ani neuvědomujeme nutnost takovou skutečnost nějak problematizovat a klást otázky. Konzumentarismus je totiž naším definičním rámcem, tvoří náš svět, horizont našeho smyslu. Vymezuje hranice světa, ve kterých se pohybujeme, klade měřítko, jehož zdrojem bylo dříve náboženství nebo politická ideologie. V jistém ohledu se tak nacházíme ve vězení myslitelných schémat přístupu ke skutečnosti. Tento fakt se projevuje i v Lahodově malbě: tvář, tento bytostný fenomén lidství, je až extaticky vytržena slastí spotřeby, a zároveň „uvězněna“ nepřeberným množstvím výrobků v popředí.

Tomáš Lahoda se ale nespokojí s povrchní kritikou konzumu. Vidí, že jakkoliv je žádoucí ptát se, jakým způsobem konzum proměňuje lidskou existenci, zároveň každodenní pobyt v samozřejmém světě zaopatřenosti umožňuje fungování společnosti. Autor nám tak odkrývá nekonečnou řadu ambivalencí, které jsou spojeny s tímto relativně novým paradigmatem. Společně s velkým kritikem současné společnosti, kterým je Gill Lipovetsky, odhaluje základní rysy „nového člověka“: hédonismus, individualismus a narcismus.

Zdá se, že postmoderna znamená nový způsob socializace: už neplatí slova velkého antického filosofa, který řekl, že „Mírou všech věcí je člověk (…)“. Nyní není mírou všech věcí člověk jako druh, ale jako individuum. Každý jednotlivec vytváří vlastní komplexní, ačkoliv často inkonzistentí světonázor, klade vlastní hodnoty a žádá, aby byly uznány ostatními. Tím se zásadně proměňuje vztah člověka ke spotřebnímu zboží: zatímco dříve respektoval obecné normy a konzumoval, aby potvrdil vlastní společenský statut a vzbudil závist okolí, dnes chce spotřebou uspokojit pouze vlastní chutě. Korporace tak musí vycházet vstříc různorodým přáním zákazníkům a výrobky jsou stále více individualizovány. Zároveň nově do konzumního koše patří i etické požadavky: stále častěji vidíme zájem spotřebitelů o ekologické a etické aspekty výroby. Opět ambivalence: na jedné straně lhostejnost, která je důsledkem obrovského množství podnětů, na druhé straně citlivost vůči anonymním společnostem i jednotlivcům na opačné straně světa.

Pokud jsou ale aspekty, které byly dříve chápany jako protikladné, nyní bez problému postaveny vedle sebe, pokud se hranice všeho smývají, potom absentuje potenciální konflikt, ubývá radikálnosti. To pozorujeme i na nynější náboženské vlažnosti Západu, stejně jako nezájmu postavit se za politickou ideologii, dokonce nezájmu o politiku jako takovou. To však neznamená, že by západní společnost nebyla kompaktní. Naopak. Jakkoliv se materiál tohoto tmelu změnil, vidíme, že z dočasného chaosu povstává opět řád. Řád založený zcela odlišně, než jak tomu bylo dříve, ale opět účinný a nesmlouvavý.

To jsou jen některé aspekty svědectví, které Tomáš Lahoda ve své malbě odkrývá. Vzhledem k vnitřní pravdivosti a zároveň aktuálnosti autorova projevu budou proroci konce „Západu“, zdá se, naplnění svých predikcí vyhlížet marně.

Ondřej Jerman