Úvod »výstavy 2019» 44. výstava: ONDŘEJ ROUBÍK


        

44. výstava: ONDŘEJ ROUBÍK

1. 7. - 31. 8. 2019

 

:
0 Kč

ONDŘEJ ROUBÍK

Současný český malíř, narozen v roce 1988 v Plzni. V letech 2007 až 2014 studoval na AVU v Praze (prof. V. Kokolia, ak. mal. J. Petrbok). V roce 2011 až 2012 studijně pobýval na The Royaľs Drawing School v Londýně, kde také v závěru rezidenčního pobytu představil své kresby na půdě R. D. S. Gallery. Ondřej Roubík od svého nástupu na scénu současného umění se věnuje klasické malbě. Tematicky se tvorba Ondřeje Roubíka koncentruje na podobiznu, portrét a figuru.  Realistické postavy jsou zachycené v určitém okamžiku. Jedná se o intenzivní situaci vnitřního prožívání, nálady, zasnění, pohroužení se do sebe. Obrazy znějí tichem, jen nepatrné gesto prozrazuje emoce portrétovaného. Vnitřní drama, které se na povrchu jeví jako nevinné, je umocněno jednoduchou stafáží: nábytek, zeď, květina, okno, hračka ještě více rozvijí divákovy představy o nevyřčeném příběhu. Atmosféru obrazu vhodně doplňuje zpravidla temnější barevnost a splývavý malířský rukopis, malíř světlo tlumí a zmatňuje.  Obrazy Ondřeje Roubíka jsou statické, ale obsahují „skrytý“ příběh lidské duše s jejími zákruty a labyrinty. Zvláštně silné zpřítomnění nejistoty nám postupně dodává pocit osvobození a zklidnění. V roce 2014 se Ondřej Roubík zúčastnil Mezinárodního bienále mladého umění v Moskvě a v roce 2015 byl pozván jako účastník na 15. ročník Sympozia současného výtvarného umění Jenewein do Kutné Hory. Dílo Ondřeje Roubíka je zastoupeno v mnoha soukromých i veřejných sbírkách v Čechách i v zahraničí, například v USA, Kanadě, Německu, Švýcarsku, Francii. Malíř žije a pracuje střídavě v Praze a na Mallorce.

Michaela Jermanová

 

Komentář Ondřeje Roubíka k výstavě, vernisáž dne 2. 7. 2019

Motiv mých obrazů většinou vypovídá o zastavení, duševním, spirituálním. Děje se toho moc kolem nás a v nás. Já chci, aby ten obraz vyjadřoval klid, přítomnost. Dnes je těžké se zastavit, soustředit se, určitě to znáte, stále někam spěcháme, máme hodně práce, vztahy a nevztahy, rodina. Umění, by podle mě, mělo dělat radost, vyvolávat určité názory, ale pro mě je důležité, aby do člověka, když se podívá na obraz, vstoupil klid, aby se zastavil a žil přítomností, právě teď.

Když budu popisovat konkrétní obraz „Veronika“, slečna motá kolem prstu provázek, na obraze se děje něco jednouchého, ale vlastně se tam nic neděje, ale to je pro mě důležité, to zastavení. Přemýšlet jen nad tím, že jsme, nebo si jen tak složit hlavu na stůl, jako na tomto obraze „Zrcadlo „. Jenom být. Být sám v sobě. Některé obrazy jsou více portrétem. Jsem vždy raději, když je postava reálná, konkrétní osoba, konkrétní tvář, s tím se mohu více ztotožnit. Čím více se zabývám psychologií toho momentu, tou přítomností, potřebuji konkrétní, reálnou tvář. Zlomový obraz je „Polibek“, který určil moji polohu a je hodně osobní. Je zlomový i stylem malby. První „věc“ ze života.

Nechci, aby se člověk díval na styl malby, proto používám lazury, ředěnou barvu, která přechází přes sebe. Není tam kontrast, nenechávám tahy štětce, nechci, aby malba rušila motiv, jde mi o příběh.

Psychologie lidí je nekonečné téma. Na ulici vidíte denně miliony lidí a každý má svůj příběh, v každém se něco odehrává. Je to obsáhlé, nekonečné téma, abych to vstřebal, na to mi nestačí tři životy.

MTI1N