15. výstava: ALEŠ RŮŽIĆKA

ALEŠ RŮŽIČKA

Současný český malíř, narozen 31. srpna 1977 v Táboře. V letech 1995 až 1997 studoval na AVU v Praze, v ateliéru krajinomalby (F. Hodonský), 1997 až 2002 v ateliéru malby (A. Střížek, M. Rittstein). Aleš Růžička od svého nástupu na scénu současného umění se soustředil tematicky na krajinu. Postupně se jeho záběr přenáší z exteriéru do interiéru a posouvá se k dalšímu tradičnímu žánru – zátiší. V tvorbě Aleše Růžičky není snaha kopírovat viditelný svět, v jeho obrazech je to spíše vzpomínka na květinu, květinový vjem. Prostřednictvím květiny zobrazuje vše, co člověka provází životem, štěstí i úzkost, radost i bolest, pomíjivost. Charakteristické pro jeho tvorbu je expresívní suverénní gesto, podpořené místy až trojrozměrnou pastózní malbou. Přibližuje se tak až k psychickému stavu jedince – zasnění, melancholii, agresi. Výsledkem jsou díla s privátní symbolikou, která nám umožňují prožívat s autorem vnitřní rozpoložení, vnímat cit, který je do díla v tak velké míře vložen.  V roce 2006 obdržel Aleš Růžička významné výtvarné ocenění – Cenu Václava Chada (IV. Zlínský salón mladých). Dílo Aleše Růžičky je zastoupeno ve sbírkách Národní galerie v Praze, v kutnohorské Galerii Felixe Jeneweina a v soukromých sbírkách v Čechách i zahraničí. Malíř žije a pracuje v Praze.

Michaela Jermanová

Úvodní slovo k výstavě

9. září 2014

Aleš Růžička - nomen omen

Jméno - osud. Růže je symbolem jara a krásy. Její rychle uvadající květ symbolizuje pomíjivost a zároveň pro svých pět okvětních plátků
uspořádaných do nikde nezačínajícího ani nekončícího kruhu věčnost. Jako pentagram upomínal na záhady a tajemství. V křesťanství je s ním spojována představa nebeského ráje, plného rozkvetlých keřů. Zároveň krvavá červeň a trny jsou aluzí mučednictví, utrpení a bolesti. Rosa Dolorosa, růže bolestná, růže mystická. Nomen - omen. Osudovým námětem malíře Alše Růžičky jsou květiny. Rostliny v květináči, ve váze, svázané v kytici, živé, uvadající, suché. Staly se dlouhodobě úběžníkem jeho tvorby. Alešovy květinové kompozice vyjadřují pocit sounáležitosti s květinou a vyrůstají na tématech, jak je přináší život – tátovy pracovní stoly, máminy balkony, svatební tulipány, synkovy bábovky - pískové květy, nazdobené utrženým kvítkem sedmikrásky. Když život, tak se vším všudy. Květina vzchází, jde do květu, odkvétá, vydá plod, vadne. Odedávna provází člověka všedními dny i životními zlomy, od vítání při narození, přes svatbu, která je příslibem dalšího života, a nakonec až na hrob. A každý zahradník ví, že pro nový život na záhonech není nad dobře vyzrálý kompost.

Téma je důležitá věc. Přesto lze u tematicky vyhraněného Aleše nadhodit heretickou myšlenku, že téma je ve skutečnosti záminkou pro
samotný akt malby. Malování je mu fyzickou činností a zároveň rituálem, dionýským tancem nad plátnem, přinášejícím vyčerpání i následnou obnovu sil. Krotí napětí mezi extatičností a rozmyslem, jež naposledy vynesla vlna romantismu. Smyslovostí a mimořádnou citlivostí ke zrakovým a hmatovým hodnotám se Aleš dotýká barokního výrazu podobně jako Josef Navrátil v koloristických akcentech svých vývěsních štítů či materii dokonale vystihující Karel Purkyně. Laťka je vysoko.

Lucie Šiklová