18. výstava: JIŘÍ PTÁČEK

JIŘÍ PTÁČEK

Současný český malíř narozen 1977 v Praze. V letech 1995 až 2001 studoval AVU v Praze v ateliéru malby (doc. V. Skrepl). Nejranější autorovy práce, ještě během studií, se soustřeďují tematicky na noční městskou a industriální krajinu. Ve svých obrazech zaznamenává vliv nočního světla na změnu struktur a tvarů, prohlubující se prázdnotu, která nás obklopuje. Autor nám v tomto díle nabízí existenciálně laděný pohled na dnešní skutečnost. Druhý velmi rozsáhlý cyklus tvorby Jiřího Ptáčka je Dokonalý svět. Malíř byl inspirován cestami do exotických zemí. V této tvorbě se setkáváme s autorovou citlivostí, kritičností a schopností jemné ironie. Malba má zářivou barevnost, dokonalé tvary, reaguje tak na idealizovaný svět reklamy a medií, zdánlivou bezproblémovost, ale o to výraznější nenaplněnost a prázdnotu. Pocit absence senzitivity, nepřítomnost člověka, dojem opuštěné rajské zahrady, odcizený svět reklamy vede autora k novému cyklu, který nazval Metamorphosis.   Tyto obrazy zachycují krajiny nebo zvířecí motivy. V obou dvou námětech jsme přítomni určité křehkosti fyzické existence, neuchopitelnosti života. Mění se technické provedení maleb, temnější odstíny akrylové barvy jsou kombinovány s energickou kresbou tuší na plátně, což umožňuje vystihnout strukturu motivů. Jiří Ptáček nám nabízí imaginární krajiny a zamyšlení nad nevyhnutelnými změnami, které prožíváme, o kterých víme, ale s obavami přijímáme. Dílo Jiřího Ptáčka je zastoupeno v mnoha soukromých i veřejných sbírkách. Žije a pracuje v Praze.

Michaela Jermanová

Úvodní slovo k výstavě

3. března 2015

Jiří Ptáček: Lákání neznámého

Dobrodružství a metafyzika. Snad toto nepravděpodobné spojení nejlépe charakterizuje vizuální tvary Jiřího Ptáčka, instalované v liberecké galerii Prostor 228. Autor diváka obklopuje světem na první pohled známých tvorů, aby tuto samozřejmou příbuznost všeho živého překryl nutně zkreslující optikou vodní hladiny, optikou tekutého světa nekonečných hlubin.

Fakt, že skutečnost se nám dává jen v záblescích, v okamžiku, než objekt zmizí v jemu vlastním světě, v temné, nekonečné hlubině vyvolává závrať, ale také napětí, očekávání a touhu vydat se vstříc neznámému. Jde o výzvu k dobrodružství, k hrdinství odysseovského rozměru: navštívit místo, kam se dosud smrtelník neodvážil. Nabízí se možnost proniknout do světa, který se ukazuje v rovině jevu, navíc deformovaného nezpůsobilostí našich smyslů, připravených zprostředkovávat svět zcela jiné povahy.

Ačkoliv v Ptáčkově subtilní malbě, která klade až zenové otázky a odkazuje k východní tradici, můžeme vystopovat konkrétní tvory, zůstali bychom jen v půli cesty, pokud bychom setrvali u pouhé fascinace hlubinou, ve které objekt nakonec unikne. Autor totiž neodkazuje jen k dynamice pohybu skutečnosti, která je tvořena tělesností, dovolává se spíše samotného tvaru ve smyslu prapůvodní formy. A právě zde je ona tekutost výrazu, prolínání těla a světa, ukotvena v otázce, co toto fyzikální určuje, přitom není jeho součástí. Parametry těchto zákonů však můžeme spíše tušit, než podrobit deskripci, právě proto, že jsou situovány v „ hlubině“, do které náš zrak neproniká.

Ondřej Jerman